úryvky o předení a tkaní ze sborníku Český lid
http://www.nulk.cz/ek-obsah/ceskylid/
http://www.nulk.cz/ek-obsah/ceskylid/
ČESKÝ LID IV 1895
str 54-55
Přástva vřeteny s přeslenem.
Návštěvníci Selské síně v Museu království Českého v Praze
prohlížejí si5 ve světnici z Domažlická, jak děvče přede prostým,
starodávným způsobem, vřetenem. Laskavý čtenář Českého Lidu
pamatuje se na obrázek SpillarůV (Český Lid III.), jak sedláci v
Domažlicku se scházívají na přástky, kdež vyobrazen týž způsob
předení. Starožitnické nálezy přeslenů hliněných, skleně—
Ženy staročeské předou vřeteny s přeslenem.
(Kreslil V. Král z Dobrévody.)
Z Velislavovy bible z věku XIII. (v Lobkovické knihovně v Praze).
Z bible Severynovy tištěné r. 1527 v Starém Městě Pražském.
ČESKÝ LID V 1896
str 131-133
Přidky na Opavsku.
(S vyobrazením.)
VJilešovicích na gruntě Svobodově č. 14 a ve Slavkově u Václava Hýla poučili mne nejen o tom, co s předením souvisí, ale i ochotně přede mnou zapředli a všecky přaslicc a vřetena mně ukázali. V ostatních statcích prý mají přaslice i vřetena podobná. Zprávy z Poruby mám od T. Kudely. Celkem viděl jsem asi 50 přaslic
a vřeten a shledal jsem, že jsou téměř stejné. Proto nakreslil jsem jen jednu z Jilešovic zhotovenou od stolaře Tvarůžky v téže dědině. V Dobroslavicích dělá je kolář Postulka. (Viz vyobr.)
Př as lice skládá se z nohy a z hlavy, hlavě však obecně říkají k r u ž e 1. Nohu tvoří prostá hůlka zastrčená do třínožky, nebo se noha skládá ze dvou částí tak, že jedna jest pohyblivá a kolíkem zatknutým do rubů v ní vyřezaných se upevňuje na část druhou, která trčí pevně v třínožce (viz obr.). KruŽel se nastrkuje na nohu a jest ozdoben větším anebo menším počtem prsténků a oblin vysoustruhovaných. Ne vždy jest kružel ozdoben i malovanými páskami jako vyobrazený, jehož pásky jsou barvy zelené a tmavě nachové.
VJilešovicích na gruntě Svobodově č. 14 a ve Slavkově u Václava Hýla poučili mne nejen o tom, co s předením souvisí, ale i ochotně přede mnou zapředli a všecky přaslicc a vřetena mně ukázali. V ostatních statcích prý mají přaslice i vřetena podobná. Zprávy z Poruby mám od T. Kudely. Celkem viděl jsem asi 50 přaslic
a vřeten a shledal jsem, že jsou téměř stejné. Proto nakreslil jsem jen jednu z Jilešovic zhotovenou od stolaře Tvarůžky v téže dědině. V Dobroslavicích dělá je kolář Postulka. (Viz vyobr.)
Př as lice skládá se z nohy a z hlavy, hlavě však obecně říkají k r u ž e 1. Nohu tvoří prostá hůlka zastrčená do třínožky, nebo se noha skládá ze dvou částí tak, že jedna jest pohyblivá a kolíkem zatknutým do rubů v ní vyřezaných se upevňuje na část druhou, která trčí pevně v třínožce (viz obr.). KruŽel se nastrkuje na nohu a jest ozdoben větším anebo menším počtem prsténků a oblin vysoustruhovaných. Ne vždy jest kružel ozdoben i malovanými páskami jako vyobrazený, jehož pásky jsou barvy zelené a tmavě nachové.
Vřeteno, nebo jak ve Slezsku vyslovují vřeteno, jest oblá tyčinka asi
36 cm. dlouhá a dole hrotovitě zakončená. Také vykreslené vřeteno
ozdobeno je páskami tenkými i širšími; ony jsou vesměs černé, tyto jsou
černé (obě krajní), jedna zelená a rumělková (vnitřní).
Příprava lnu a předení. Když len je vymlácen a náležitě suchý,
dostane se na potěrku (= mědlice). Potěrku tvoří dva trámce úplně k sobě
přiléhající. Spodní — nehybný — má jednu nebo dvě proříznuté rýhy a do
těchto výřezů zapadají nožovité destičky upevněné na hořejším, na jednom
konci kolem osky se otáčejícím trámci. Těmito zatlačuje se rostlina do
rýh a obal vláken na ní se láme, takže snadno odpadává. Vlákna zbavená
obalu češou štětem. Štět, nástroj všude jinde známý, je .prkénko, v němž
v několika řadách je nabito více méně hřebů. Česáním se vlákna třídí na
těnku kudel, konopnu a hrubu (Jilešovice); ve Slavkově vlákna česají na
len, na konopno a na kudel. Kolik lnu po vyčesání zůstane v ruce, to
nazývají hrstkou. Třicet takových hrstek zavazují do klobu
A. Přeslice z Opavska. a) noha, b) krnžel, c) provázek na omotání lnu. B. Vřeteno s namotanou přízí — potáček.
nebo klob.čka. V Porube hrubší kudel na místě v hrstkách mají v trubkách.
Nežli počnou přasť, ováží provázkem kudel na kružel a potom předou
bud1 kolovratem, buď vřetenem. Hlavní části kolovratu jsou podnožka,
kolo, přaslík, péra, špulka. Předouli vřetenem, zadrhnou nejprve na
špici jeho vlákno a potom se vřetenem vrtá jednou rukou, kdežto druhou
se len souká. Když napředou dosti dlouhou nit, natáčejí ji na vřeteno a
zvláštním způsobem ji na špici jeho znova zadrhnuvše, opět vrtají. To se
opakuje tak dlouho, až je vřeteno plné a pradlena může říci, že má
první potáček nebo potáč. Na vřeteno, aby mělo větší setrvačnost,
nastrkují také kroužek zvaný přaslenek.
Potáč stáčejí na motovidlo, známé ve všech krajích českých. Je to tyč asi půl metru dlouhá, na jejímž každém konci napříč nastrčeno bidélko tak, že kdyby obě na sebe položena byla, tvořila by kříž. Na tato bidélka se nit navinuje nahoře rozbíhavě, dole sbíhavě. Na motovidle 20 nití se bére za pásmo, které se vždy zvláštní nití pasemnicí odděluje; 20 pásem bylo lokeť; vždy tři lokte = 60 pásem se sejmou s motovidla. Dvanáct loktí slově štuka. Ve Slavkově však mně řekli, že na jedno pásmo berou i 24 nití; šedesát pásem = přadenko, že tvoří jen tenká příze, u hrubší jde na jedno přadenko už 30 pásem. Podle příze jest plátno t ě n k e, konopne a hrubé. Nevybílené je ryšavé nebo syrové, které se se teprve blajchuje na zahradě.
Také chození na společné přidky a besedováni už po-hynuje. Na konci přástek dával se předoucím pecen chleba, navařila krupice, a měli-li právě bravka zabitého, tedy i maso. Lepších zpráv dostalo se mi z Poruby. Tam na přidky scházelo se vždy více známých. Každá přidka předla obyčejně pro sebe, zřídka pro hospodyni. V tomto případě bylo uloženo každé přidce upřasť 5 pásem, t. j. 100 nití. Počítáme-li, že jest motovidlo půl metru vysoké, jest jedna nit 4 X Va = dva metry dlouhá, pět pásem pak =100 nití X 2 = 200 metrů. Tolik upřísti musila za večer.
Předly-li přidky pro sebe, snesly si koncem masopustu tam, kde nejvíce předly, různé potraviny, z čehož si vystrojily snošky. Po-máhaly-li si vespolek, vystrojena jim před každou nedělí a svátkem pobaba, při které se jim předkládala moučná a mléčná jídla, jako lamanka z hrubé mouky pšeničné nebo ječné s mlékem, pak hrušková bryja a slivova mačka. Bryja se připravuje ze sušených hrušek uvařených v mléce, a mačka ze slivek také tak vařených.
Potáč stáčejí na motovidlo, známé ve všech krajích českých. Je to tyč asi půl metru dlouhá, na jejímž každém konci napříč nastrčeno bidélko tak, že kdyby obě na sebe položena byla, tvořila by kříž. Na tato bidélka se nit navinuje nahoře rozbíhavě, dole sbíhavě. Na motovidle 20 nití se bére za pásmo, které se vždy zvláštní nití pasemnicí odděluje; 20 pásem bylo lokeť; vždy tři lokte = 60 pásem se sejmou s motovidla. Dvanáct loktí slově štuka. Ve Slavkově však mně řekli, že na jedno pásmo berou i 24 nití; šedesát pásem = přadenko, že tvoří jen tenká příze, u hrubší jde na jedno přadenko už 30 pásem. Podle příze jest plátno t ě n k e, konopne a hrubé. Nevybílené je ryšavé nebo syrové, které se se teprve blajchuje na zahradě.
Také chození na společné přidky a besedováni už po-hynuje. Na konci přástek dával se předoucím pecen chleba, navařila krupice, a měli-li právě bravka zabitého, tedy i maso. Lepších zpráv dostalo se mi z Poruby. Tam na přidky scházelo se vždy více známých. Každá přidka předla obyčejně pro sebe, zřídka pro hospodyni. V tomto případě bylo uloženo každé přidce upřasť 5 pásem, t. j. 100 nití. Počítáme-li, že jest motovidlo půl metru vysoké, jest jedna nit 4 X Va = dva metry dlouhá, pět pásem pak =100 nití X 2 = 200 metrů. Tolik upřísti musila za večer.
Předly-li přidky pro sebe, snesly si koncem masopustu tam, kde nejvíce předly, různé potraviny, z čehož si vystrojily snošky. Po-máhaly-li si vespolek, vystrojena jim před každou nedělí a svátkem pobaba, při které se jim předkládala moučná a mléčná jídla, jako lamanka z hrubé mouky pšeničné nebo ječné s mlékem, pak hrušková bryja a slivova mačka. Bryja se připravuje ze sušených hrušek uvařených v mléce, a mačka ze slivek také tak vařených.
ČESKÝ LID XX
str 442-446
O bývalých plátýnkářích v Nové Kdýni.*)
bosí lidé, spokojení s tím, co je. Tkali z vlněné příze uzounké plá-týnko, z něhož mlynáři sešívali pytlíky na prosívání, aby z hrubého meliva dostali mouku jemnou. Proto jméno plátýnkář zaměňováno často s jménem pytlíkář (Beutel-macher).
Zprávy o kdýňských plátýnkářích sahají do počátku 18. stol. Ještě v prvé polovici minulého století napočítáno v městě 70 mistrů ; počet tovaryšů a učedníků šel do set. A což ta dlouhá řada přadliček, kemlířů a handlířů, jimž výroba plátýnek rovněž výživy skytala !
Ale plátýnku vlněnému vzešel v letech 70tých mocný konkurent — plátýnko hedvábné, a na to již nestačilo umění, ani finance našich plátýnkářů. Klesala poptávka po zboží vlněném, až konečně vlna všude ustoupila zboží hedvábnému. A tak se stalo, že před čtyřiceti lety kvetoucí druhdy odvětví domácího průmyslu vývojem pokroku vzalo za své. Bída a strast rozhostily se potom v nejedná rodině. Již skoro všechny smrt do země položila a poslední výhony z nich na prstech lze spočítati.
Odhrňme clonu uplynulých roků a nahledněmež v domácí život našich plátýnkářů. Větší mistři mívali dílny s několika stavy ve zvláštní místnosti od kuchyně oddělené, chudším mistrům byla dílna zároveň kuchyní. Chudší mistr bud sám,
3. Dvojitý kříž v třešňovém dřevě, nalezený r. 1745 u Kutné Hory. V Museu král. Českého.
*) Srv. Posel od Cerchova 1907, 6. 6, 7.
bud1 s pomocníkem, pracují za stavem, žena pak ve volné chvíli souká při kolovratu. Pomocníky mistrovými byli obyčejně jeho synové, často i dcery. Nezřídka dával větší mistr práci do jiných stavení (přes ulici), nemaje místa v dílně vlastní.
Vlnu, po 1 zl. za libru kupovali mistři od domácího obchodníka Augsteina, hrubší z Uher, jemnější z Chudenicka. Surovou vlnu kemlíři
4. Dvojitý kříž v třešňovém dřevě, nalezený r. 1745 u Kutné Hory. V Museu království Českého.
Přadličky přicházívaly pro vlnu obyčejně v neděli; obdrževše vlny po libře, odnášely ji v šátcích do svých domovů : do Ouboče, Šepadel, Zahořan, Dobříkova, Hlubokého, Louöimi a Mezholce. Za libru (paklíček) vřetenovými kolovraty napředené příze dostávaly 25 kr., za předánko 1 kr. šajnů, za jemnou více. K vzdálenějším přadličkám chodívali mistři s vlnou sami.
Mistr na snovadle připravil osnovu, kterou potom klížil, sušil a tovaryši ku tkání odevzdal. Tovaryš osnovu na válek navalil, k nádobí (brdu) přivázal, paprskem provlékl, přes .brustbahn natáhl a k dol-
5. Kříž na kůře (povrchu) bukového polena, z Květovských. lesů, nalezený oďDra.M. Kottnera v Milevsku r. 1911, v Museu království Českého. Kreslil A. Dolenský.
6. Kříž uvnitř bukového polena z Květovských lesů, nalezený od Dra. M. Kottnera v Milevsku r. 1911, v Museu království Českého. Kreslil A. Dolenský.
Tovaryš, aby utkal týdně dvě štůčky čili kopu, musil si popíliti a seděti za stavem od rána do pozdního večera, v zimě při lojové svíčce. Za kopu platívali mistři tovaryšům 2 zl. 50 kr. Hrubší práce udělalo se více, tak že se týdenní mzda zvýšila na 3 zl.
Nejjemnější plátýnko byla vejražka; tou procházela mouka zcela jemná. O něco hrubší slula polovejražka na mouku »dotahovanou«, ještě hrubší žitná, pak chlebová, a nejhrubší špagátová na kroupy a první sypání. Co do šířky bylo 6, 8 a 12 palcové. Štůčka měřila 24 lokte a stála v posledních dobách 6 zl., loket 25 kr. stříbra.
Do svátečně upravené mistrovy dílny přicházívali v neděli handl í ř i pro zboží hotové; koupivše je roznášeli je po mlýnech s naloženými ranci na zádech. Rozprodávalo-li se na lokte, zaplatil mlynář za loket 30 kr. i více. Handlíři pocházeli z Loučimi, Smolová, Orlovi c, Kdyně (Aug. Šperl, Kauer, Šiman, Jehlík, Rohouš, Fořt, Kubíček, Novotný, Kašpar Haas, Jak. Veber, Vilimec), z Hlubokého (Černý), z Hřichovic (Černý), z Mraková (Klenda). Někdy sám mistr pustil se s tlumokem do světa.
Mlynáři z Cech, Moravy i Rakous obchodovali s našimi mistry. Nejvíce šlo plátýnka do mlýna Červeného, Beňóvského, Nového, Dolan-ského, Malechovského, Koruno-Pořičského, Přeštického a Blovického. Přímo posílal mistr zboží v bednách do Lince. Kromě Kdyně byli plátýnkáři také v Tachově, Uhrách, později v Linci. Uherské zboží bylo hrubší, s nepravidelnými čtverečky a tedy lacinější.
Výdělek mistra, pokud se vlna kemlovala, býval dosti slušný. Měl-li jednoho tovaryše, vydělal tolik, co tovaryš ; měl-li čtyři tovaryše, vydělal týdně 12 zl. Když pak nastala vlna mašinová, přijmy mistrovy se zmenšily. Jen někde býval zemák na denním pořádku. Vrstevnatě uložené,, žluťoučké mozoly na kloubech všech prstů nasvědčovaly, že dobří ti lidé v potu tváři svého chleba dobývali.
Nejzámožnější mistři, pokud paměť sahá, byli (počátkem 19. stol.) F. Baar (»u Ferdíků«, nyní hostinec Lommrův v Kozím rynku), kde prý stříbrňáky měřili na mírky, potom Jan Holub (»u Fridrichů«, blíže-kašny v Ryzmb. ul.), kde prý při obědě kusy masa pod stůl házeli. Jména Frajů, Fořtů, Váchalů, Rutků, Baumanů, Hvězdu, Vebrů, Kohoutů, Maršálků, Holubů, Ševčiků, Skokanů, Housarů podnes připomínají někdejší mistry průmyslu plátýnkářského.
Všichni plátýnkáři tvořili spolek — cech, jehož předními členy byli starší mistr jako předseda, pak přísedící a mladší mistr. 0 posvíeenském pondělku odbývali v hostinci (»u Frajů«) nebo u staršího mistra valnou hromadu. Funkcí mladšího mistra bylo, všechny mistry obejíti a ke schůzi pozvali. Mistři sešli se ráno u staršího mistra, odkud šlo se do kostela na výroční mši. Po mši shromáždili se někdy u staršího mistra, někdy v hostinci, kde se konala valná hromada čili j o r t o k. Sem dostavili se zároveň tovaryši a učedníci. Tovaryšům dávalo se zde »za přijmutí«, učňům »za vyučenou«. Zde přednášely se stížnosti na mistry, kteří řemeslo kazili a tu jim domlouváno, zde konány rozhovory o snazším odbytku zboží. Tovaryš dovedný s vlastní domácností mohl se tu státi (za výkupné 35—40 zl. šajnů) mistrem; učeň po 2—3 letem učení dostal tu »za vyučenou« a povýšen za výkupné 12 zl. šajnů na tovaryše.. Kdo chtěl býti učněm, dal 6 zl. šajnů. Jiných příjmů nebývalo. Z vý-
těžku zaplatilo se mladšímu mistru za pochůzky, knězi za mši, podpora schudlému mistru a za věci k pohřbu potřebné. Zbytek se propil a hody trvaly do večera.
Uprostřed hodovního stolu stál cínový kalich, vilkum zvaný, na dva mázy veliký, s cínovou přikrývkou. Pívali z něho nejprve mistři na přivítanou »vilkum«, od čehož jméno jeho. Odznakem cechu byla korouhev s obrazem sv. Anny, předoucí u kolovrátku. Spolek měl také cechovní knihu, ve které různá cechovní privilegia byla zapsaná.
Zima přišla s dlouhými večery a v chatách zachumelených scházívali se v neděli sousedé plátýnkáři. Mnozí byli znamenitými vyprávěči pohádek, sršících příhod, pravdivých i smyšlených. Co nového handlíři na svých potulkách nasbírali, zvláště po mlýnských šalandách, to doma zase k dobrému dávali. Často předčítal lepší čtenář oblíbené kroniky »o krásné Meluzině«, »Jenovefě«, »Bruncvíku«, »o knížeti českém Štil-frýdovi a jeho synu Bruncvíkovi«. Později přišly na řadu handlířem Augustinem Sperlem ze světa přinesené spisy Šmídovy a Nieritzovy. Panstvo čítalo Bohemii, Erinnerungen, Kranz a škola ještě měla nápis : Schule.
Ale již zjevovaly se červánky nové doby. Duši tisíců počala zajímati idea konštituční, parlamentní a brzy tam na táborech u zřícenin Ryzmberských zahlaholila z úst mládeže naše >Hej Slované« a všecko čekalo na toužený zásvit lepší doby. Plátýnkáři, kam Jste se poděli? . . .
str 384
7. Kolovrat, loučník, křesadlo s hubkou. Kreslil Ad. Kašpar.
ČESKÝ LID XXVII
tr 31-35
Tkalounkářství na Českém Horácku.
Se 3 obrázky.
Na našem Horácku bývalo tkalounkářství odedávna domáekým průmyslem
venkovských žen. Neprovozovalo se však na prodej, nýbrž toliko pro
potřebu domácí. Bylo vedle přástek a draček rovnocenným zaměstnáním žen
starých i mladých. Dnes umějí dělati »kalouny« jen ženy nejstarší.
macích tkalounů užívalo se laciných výrobků bavlněných, jichž se. v obchodě dostávalo všady, kolik kdo chtěl.
»Kalouny« výroby domácí však dosud lze spatřiti u starých kanafasek a zástěr, protože zde vydržely věk, ježto vynikaly pevností u kupovaných nebývalou.
Do let osmdesátých, ba leckde i ještě déle, robily se u nás tkalouny po celém venkověrpredlo-li se a dralo většinou v zimě,
macích tkalounů užívalo se laciných výrobků bavlněných, jichž se. v obchodě dostávalo všady, kolik kdo chtěl.
»Kalouny« výroby domácí však dosud lze spatřiti u starých kanafasek a zástěr, protože zde vydržely věk, ježto vynikaly pevností u kupovaných nebývalou.
Do let osmdesátých, ba leckde i ještě déle, robily se u nás tkalouny po celém venkověrpredlo-li se a dralo většinou v zimě,
1. Ukázky tkalounů, vyrobených za Světové války na Humpolecká. Foto: J. Kopáč.
bývalo tkalounkářství zaměstnáním letním a při tom (řekli bychom)
»lepším«, protože při něm nebylo obavy, že se kdo umaže nebo zapeří. A
tak bylo lze spatřiti tkalounkářku v létě i v uy-děli v obleku svátečním
na dvoře, na sadě nebo v zahrádce, kterak robí »kaloainy«.-
Výroba byla celkem jednoduchá. Stačilo opatřiti si několik barev příze a poříditi si ruční stávek. Přízi bílou opatřily si ženy po domácku ze lnu na přeslicích, leda že si ji ještě na bělidle vybílily;, přízi.barevnou kupovaly v městě.
Stávek vyrobil vesnický truhlář nebo kolář, někde i tesař nebo bednář. Ba leckde zrobili si stávek doma sami. Zejména stávek jednoduchý, zrobený prostě z tenkého prkénka, nedal mnoho práce.
Stávky větší, také na delší osnovu, zřízeny byly dosti ozdobně
Výroba byla celkem jednoduchá. Stačilo opatřiti si několik barev příze a poříditi si ruční stávek. Přízi bílou opatřily si ženy po domácku ze lnu na přeslicích, leda že si ji ještě na bělidle vybílily;, přízi.barevnou kupovaly v městě.
Stávek vyrobil vesnický truhlář nebo kolář, někde i tesař nebo bednář. Ba leckde zrobili si stávek doma sami. Zejména stávek jednoduchý, zrobený prostě z tenkého prkénka, nedal mnoho práce.
Stávky větší, také na delší osnovu, zřízeny byly dosti ozdobně
2. Ruční stávky na tkalouny z Humpoleckého musea. Foto: J. Kopáč.
v podobě skřínky bez víka a opatřeny klikou s navijákem pro osnovu.
Na dno skřínky kladly se cihly nebo kamení k zatížení stávku, aby při
práci neujížděl.
Osnova přesně na niti spočítaná i barevně složená navinula se na naviják s klikou. Konce osnovy provlékly se střídavě (»podle mustru«) otvory a mezerami ve stávku a potom se na kouči pevně svázaly. Konec osnovy takto svázaný šňůrou nebo tkalounem hotovým ovinula si tkalounkářka kolem pasu nebo svíjela hotový kaloun v klubko.
Tkalo-li se na stávku jednoduchém, přivazoval se jeden konec osnovy třeba ke dveřní klice, k vozu na dvoře nebo ke kolu zaraženému do země. Outek navinut hyl na člunku, jímž však býval kousek zcela obyčejného dřívka.
Tkalounkářka levou rukou osnovu nadzvihovala nebo snižovala, aby docílila prošlupu, jenž vznikl mezi nitmi v otvorech
Osnova přesně na niti spočítaná i barevně složená navinula se na naviják s klikou. Konce osnovy provlékly se střídavě (»podle mustru«) otvory a mezerami ve stávku a potom se na kouči pevně svázaly. Konec osnovy takto svázaný šňůrou nebo tkalounem hotovým ovinula si tkalounkářka kolem pasu nebo svíjela hotový kaloun v klubko.
Tkalo-li se na stávku jednoduchém, přivazoval se jeden konec osnovy třeba ke dveřní klice, k vozu na dvoře nebo ke kolu zaraženému do země. Outek navinut hyl na člunku, jímž však býval kousek zcela obyčejného dřívka.
Tkalounkářka levou rukou osnovu nadzvihovala nebo snižovala, aby docílila prošlupu, jenž vznikl mezi nitmi v otvorech
3. Tkalounkářka z Mysletína u Humpolce. Foto: J. Kopáč.
středních, a pravou rukou, jednou z pravé, po druhé z levé strany,
člunek s outkem prošlupem protahovala. Při tom pokaždé outek článkem
přirážela, aby nebyl tkaloun řídký, nýbrž tuhý.
Různým navlečením a střídáním osnovy ve stávku, jakož i složením barev osnovných nití docilovaly tkalounkářky dosti pěkných vzorů.
Od osmdesátých let minulého století výroba domácích tka-lounů ustala. Ale když zuřila světová válka a objevily se nedo-
statek a drahota tkalounů bavlněných v obchodech, probudilo se na našem venkově tkalounkářství opět. Leckde pořizovali si stávky znova a výroba tkalounů na chvíli zase oživla. Ovšem jen n starších žen. Z té doby pochází také ukázka hotových tka-loumi připojená na obrázku k tomuto článku. Druhý obrázek zobrazuje stávky z musea humpoleckého a třetí tkalounkářku z Mysletína u Humpolce.
Různým navlečením a střídáním osnovy ve stávku, jakož i složením barev osnovných nití docilovaly tkalounkářky dosti pěkných vzorů.
Od osmdesátých let minulého století výroba domácích tka-lounů ustala. Ale když zuřila světová válka a objevily se nedo-
statek a drahota tkalounů bavlněných v obchodech, probudilo se na našem venkově tkalounkářství opět. Leckde pořizovali si stávky znova a výroba tkalounů na chvíli zase oživla. Ovšem jen n starších žen. Z té doby pochází také ukázka hotových tka-loumi připojená na obrázku k tomuto článku. Druhý obrázek zobrazuje stávky z musea humpoleckého a třetí tkalounkářku z Mysletína u Humpolce.
ČESKÝ LID XII
str 181
O rakodílném průmyslu textilném v
Krkonoších již první zprávy máme z dob Vladislava Jagelonce, tedy na
počátku 16. stol., kdy chráněno bylo tkalcovství krkonošské zapovědí
přívozu pláten do Čech, a velikými celními sazbami. Později, kdy přece
soutěž cizí hrozila potlačiti průmysl tkalcovský, povoleny byly hlavně v
letech 1763 —1780 nezúro-čitelné půjčky tkalcům krkonošským a zřízena
státem u-mělá bělidla u Jilemnice a Vrchlabí, kde se i cizozemská plátna
a příze bílila.
Nejvíce pokročila tkalcovi-na na horách ve století 18., kdy soustředilo se zde řemeslo tkalcovské a provozováno rukodílně jednotlivými mistry Tu zhotovovány nejjemnější plátna, šátky, závoje, batisty jemností hedvábí se rovnající. Rodina hraběte z Harrachů podporovala na panství svém výrobu plátenickou, jež rovnala se výrobkům holland-ským, živý pak odbyt zboží byl příčinou, že zaměstnávalo se výrobou plátna v Cechách 627.327 lidí, z čehož valná část připadla na krajiny su-detské vůbec a Krkonoše zvláště.
Následkem konkurrence zboží bavlněného z Anglie klesl však hned na to r. 1829 počet tkalců na 40.000. Posledního povznesení doslalo se průmyslu tkalcovskému v rocích 1861—64 a pak na to po pruské válce, ale jen na krátko. V dobách těch dosáhlo ve vesnicích krkonošských mnoho samostatných mistrů tkalcovských, kteří na několika stavech, až mnohdy čtyřicíti pracovali, obstojného blahobytu; nyní však již veškero řemeslo kleslo na dílo lehké a laciné, tkadlec jako otrok pracuje velikému kapital]stovi za bídný týdenní žold týdne 1 si. 60 lír. až 2 zl. — V nedávné době i Prusko uvalilo na zboží tkalcovské z Čech clo z 30 marek na 80 marek za 1 q, čímž úplně hyne ruko-dílný průmysl plátenický a šáLkařský, samostatní mistři vymřeli, a vše odkázáno na práci velko-kapitálem poskytovanou, lacinou, jak vůbec ve-škeren výrobek nyní v textilním průmyslu, jímž bohužel poslední síly nyní již lidu zuboženého se vyssávají. Zde mluviti možno o nezdravých poměrech zdejších, zde také byla dělnická nespokojenost oprávněna, stávky však a bouře dělnické nevznikají tam. Zde bohužel nejchudší lid z chudých den ze dne neúnavně musí pracovati, má-li ten kousek chleba z týdenního 3—4korunového výdělku poříditi.
ČESKÝ LID
Nejvíce pokročila tkalcovi-na na horách ve století 18., kdy soustředilo se zde řemeslo tkalcovské a provozováno rukodílně jednotlivými mistry Tu zhotovovány nejjemnější plátna, šátky, závoje, batisty jemností hedvábí se rovnající. Rodina hraběte z Harrachů podporovala na panství svém výrobu plátenickou, jež rovnala se výrobkům holland-ským, živý pak odbyt zboží byl příčinou, že zaměstnávalo se výrobou plátna v Cechách 627.327 lidí, z čehož valná část připadla na krajiny su-detské vůbec a Krkonoše zvláště.
Následkem konkurrence zboží bavlněného z Anglie klesl však hned na to r. 1829 počet tkalců na 40.000. Posledního povznesení doslalo se průmyslu tkalcovskému v rocích 1861—64 a pak na to po pruské válce, ale jen na krátko. V dobách těch dosáhlo ve vesnicích krkonošských mnoho samostatných mistrů tkalcovských, kteří na několika stavech, až mnohdy čtyřicíti pracovali, obstojného blahobytu; nyní však již veškero řemeslo kleslo na dílo lehké a laciné, tkadlec jako otrok pracuje velikému kapital]stovi za bídný týdenní žold týdne 1 si. 60 lír. až 2 zl. — V nedávné době i Prusko uvalilo na zboží tkalcovské z Čech clo z 30 marek na 80 marek za 1 q, čímž úplně hyne ruko-dílný průmysl plátenický a šáLkařský, samostatní mistři vymřeli, a vše odkázáno na práci velko-kapitálem poskytovanou, lacinou, jak vůbec ve-škeren výrobek nyní v textilním průmyslu, jímž bohužel poslední síly nyní již lidu zuboženého se vyssávají. Zde mluviti možno o nezdravých poměrech zdejších, zde také byla dělnická nespokojenost oprávněna, stávky však a bouře dělnické nevznikají tam. Zde bohužel nejchudší lid z chudých den ze dne neúnavně musí pracovati, má-li ten kousek chleba z týdenního 3—4korunového výdělku poříditi.
ČESKÝ LID
str 74
Setmí se a musí od práce domů. Náš průvodčí vysvětluje postup práce. Bere hrst suchého lnu; přistupuje ? podstavci, v němž se pohybují nad sebou dva dřevěné rýhované válee a otáčejí se klikou jako u rumpálu. Kýhy zachycuji i len, podávají jej od konce ke konci a zase nazpět, suché pazdeří odprýskává a hrst ve chvilce je »vyrumplovaná«. Ukazuje se hebounké načechrané vlákno jako »chřastanka«. Po několika vteřinách leží na zemi zrovna vedle trdlice. Hrst prodělává totiž řadu toaletních výkonů, než je úplně zušlechtěná. Trdlice (mědlice) je jednodušší nástroj, než její popis. Nejspíš snese ještě srovnání s velkými (dřevěnými) kadeřnickými nůžkami. Toto hubené subtilní stvoření stojí na čtyřech as metrových, mírně rozkročených nohách, které drží stejně dlouhý a několik jen cm široký rámec, půlený podél zaostřenou lištou. Do úzkých mezer zapadá dřevěná vidlice, jejíž souběžné páky, upevněné v ose strany rámce, spojeny jsou na druhém konci v rukojeť a zapadají těsně mezi lišty rámce tak, jako zapadají mezi sebe sepaté prsty rukou. Levicí uchopí dělník hrst rumplovaného lnu, vloží ji pod ostří páky; pravice s pákou jen se míhá, jak jí levice podstrkuje hrst, zatlačovanou mezi lišty, až z ní drobné pazdeří prší. Pak vytřelou hrst oflákne několikrát o trdlici, aby se vlákna natáhla a upravila, pročísne vytřenou hrst obratně rukou, která jí pozmění ve chvilce v pěkný cop (žmejtek, krůček, kloub). Ten se pak zavěsí na dlouhý dřevěný hřebík ve stěně. Když je jich zásoba, nakrápějí se, znova pročišťují, pak se zkloubují do balíku o váze 7—10 kgr pro prádelnu, jichž v kraji našem dosti pracuje, zvláště na Trutnovsku. Trutnov má i svoji lnářskou bursu. Mezi opadalím pazdeřím je i dost kratších zpřetrhaných vláken, t. zv. mykaniny (mykačka), jež se z pazdeří vytřásá a uchovává jako materiál, vyhledávaný v papírnách a ku spřádaní hrubších tkaniv. Již tady v pazderně přesvědčili jsme se na vlastní oči, jak značné rozdíly jsou v barvě a pevnosti vlákna podle druhu, způsobu a míry umočení nebo vzrůstu. Polehlý a přemočený len hodí se leda na koudel, a to zase jen na hrubá, méněcenná tkaniva, na př. na rohože. Takové přízi říká se »koudelka«. Koudel se »kroco-vala« na kročky (cucky), po nichž se sháněly někdy cuckáři na výrobu rohoží, pytloviny, provázků a pod. (zboží odpadkové). Koudelníci, cuckáři, hadráři bývali zřídka lidé bohatí; jejich řemeslo bylo často ku posměchu, ale rozuměli-li dobře
obchodu, pomohlo jim ? blahobytu. Příkladů je dost. Dokud se len třel doma (sušil se na kamnech, v peci a na peci), bylo vedle pěkného vytřeného lnu i dost odpadků, babiny, cucků a koudele na ucpávky stěn, oken a hlavně ? čištění. Za stara formani zapálenou koudelí čistili lucerny formąn&kó a koudel i dnes patří na vojně ? nezbytným čisticím rekvisitám. V dnešní době ovšem zušlechťovací práce se lnem přešla z chalup do továren. U leckteré chalupy našich. vsí setkáváme se ještě s rozměrným hladkým kvádrem, na němž len se paličkou potloukal, najdeme ještě na půdě vochlici, kterouž jako hřebíč-kovitým kartáčem se len česal a pod rukama mladé hospodyňky vyflákaný, Zivochlovaný a vyčesaný žmejtek bral na sebe podobu stále ušlechtilejší. Bylo pak radost dovedně »nadívat« žmejtek na kužel přeslice, podvázat kužel pentlí, hladit jej jako dítě po hedvábných vláskách a po tolikeré práci na poli a doma usednouti s nim k přesliei a přísti jemnou nit. —
Setmí se a musí od práce domů. Náš průvodčí vysvětluje postup práce. Bere hrst suchého lnu; přistupuje ? podstavci, v němž se pohybují nad sebou dva dřevěné rýhované válee a otáčejí se klikou jako u rumpálu. Kýhy zachycuji i len, podávají jej od konce ke konci a zase nazpět, suché pazdeří odprýskává a hrst ve chvilce je »vyrumplovaná«. Ukazuje se hebounké načechrané vlákno jako »chřastanka«. Po několika vteřinách leží na zemi zrovna vedle trdlice. Hrst prodělává totiž řadu toaletních výkonů, než je úplně zušlechtěná. Trdlice (mědlice) je jednodušší nástroj, než její popis. Nejspíš snese ještě srovnání s velkými (dřevěnými) kadeřnickými nůžkami. Toto hubené subtilní stvoření stojí na čtyřech as metrových, mírně rozkročených nohách, které drží stejně dlouhý a několik jen cm široký rámec, půlený podél zaostřenou lištou. Do úzkých mezer zapadá dřevěná vidlice, jejíž souběžné páky, upevněné v ose strany rámce, spojeny jsou na druhém konci v rukojeť a zapadají těsně mezi lišty rámce tak, jako zapadají mezi sebe sepaté prsty rukou. Levicí uchopí dělník hrst rumplovaného lnu, vloží ji pod ostří páky; pravice s pákou jen se míhá, jak jí levice podstrkuje hrst, zatlačovanou mezi lišty, až z ní drobné pazdeří prší. Pak vytřelou hrst oflákne několikrát o trdlici, aby se vlákna natáhla a upravila, pročísne vytřenou hrst obratně rukou, která jí pozmění ve chvilce v pěkný cop (žmejtek, krůček, kloub). Ten se pak zavěsí na dlouhý dřevěný hřebík ve stěně. Když je jich zásoba, nakrápějí se, znova pročišťují, pak se zkloubují do balíku o váze 7—10 kgr pro prádelnu, jichž v kraji našem dosti pracuje, zvláště na Trutnovsku. Trutnov má i svoji lnářskou bursu. Mezi opadalím pazdeřím je i dost kratších zpřetrhaných vláken, t. zv. mykaniny (mykačka), jež se z pazdeří vytřásá a uchovává jako materiál, vyhledávaný v papírnách a ku spřádaní hrubších tkaniv. Již tady v pazderně přesvědčili jsme se na vlastní oči, jak značné rozdíly jsou v barvě a pevnosti vlákna podle druhu, způsobu a míry umočení nebo vzrůstu. Polehlý a přemočený len hodí se leda na koudel, a to zase jen na hrubá, méněcenná tkaniva, na př. na rohože. Takové přízi říká se »koudelka«. Koudel se »kroco-vala« na kročky (cucky), po nichž se sháněly někdy cuckáři na výrobu rohoží, pytloviny, provázků a pod. (zboží odpadkové). Koudelníci, cuckáři, hadráři bývali zřídka lidé bohatí; jejich řemeslo bylo často ku posměchu, ale rozuměli-li dobře
obchodu, pomohlo jim ? blahobytu. Příkladů je dost. Dokud se len třel doma (sušil se na kamnech, v peci a na peci), bylo vedle pěkného vytřeného lnu i dost odpadků, babiny, cucků a koudele na ucpávky stěn, oken a hlavně ? čištění. Za stara formani zapálenou koudelí čistili lucerny formąn&kó a koudel i dnes patří na vojně ? nezbytným čisticím rekvisitám. V dnešní době ovšem zušlechťovací práce se lnem přešla z chalup do továren. U leckteré chalupy našich. vsí setkáváme se ještě s rozměrným hladkým kvádrem, na němž len se paličkou potloukal, najdeme ještě na půdě vochlici, kterouž jako hřebíč-kovitým kartáčem se len česal a pod rukama mladé hospodyňky vyflákaný, Zivochlovaný a vyčesaný žmejtek bral na sebe podobu stále ušlechtilejší. Bylo pak radost dovedně »nadívat« žmejtek na kužel přeslice, podvázat kužel pentlí, hladit jej jako dítě po hedvábných vláskách a po tolikeré práci na poli a doma usednouti s nim k přesliei a přísti jemnou nit. —
Žádné komentáře:
Okomentovat