Sýrařím velmi ráda, těším se, že to nebudu muset dělat po nocích, ale budu si z mléka tvořit " v pracovní době". Na druhou stranu mě nahlodávají obavy....zvládnu to?
Pak vyjdu ven a uvidím to naše stádečko jak se krásně kulatí - no teď už spíš sotva valí :), jak si spokojeně přežvykují a sledují mě jestli už by zase nebyl čas něco nasypat do žlabů....
Stále pocity jak na houpačce : obavy, nejistota - spokojenost, radost, jistota
A z čeho jsem vlastně taková nejistá? Chci to dělat asi trochu jinak - nepřemýšlím přes peníze, ale na druhou stranu vím, že je už jenom k uživení takového stáda potřebujeme, jsou potřeba pro naše koníčky i samotný život... Ale stále věřím, že když do mého snu dám hlavně můj cit, přesvědčení, tak se mi to vrátí...
O víkendu se tu byl podívat pán na dojení a tak se mi s ním špatně mluvilo - mám jen nejlepší kozy v ER - ostatní vyřazuji - povídal (koukám na naší 10letou důchodkyni jak se kolíbá pro pohlazení).... přesně takhle to dělat nechci, když se u nás rozhlídl - chtěl by všechno mechanizovaný (my to děláme sami a většinou rukama...) a zaměstnance a hlavně "zadarmo" z dotací.... A my jsme naopak hrdí, že to nestavíme v rámci "pomoci EU" Máme sice malé dotace na záchranu genetického materiálu v rámci českých hnědých koz, ale až je jednou zruší, tak to budeme dělat i bez nich - ikdyž kolem sebe slíchám, že se na to většina chovatelů vykašle, ale snad to nedělají jen kvůli té pidi částce, která je tak akorát na fakturu co přijde ze Svazu který dotace vyřizuje? Nějak to nechápu a mám i chuť se na tom úplně nepodílet, chovat si jen naše krásné české plemeno...A už zase negativní pocity....
Jdu se rozhlídnout po tom mém krásném pracovním prostoru a naladit zase pozitivní vlny :)
Zde budou zrát sýry |